Dva kočí z jednoho statku
Pradědeček Michal Paňko přišel do Čech až z Podkarpatské Rusi – z Vyšního Bystrého u Majdanu, dnes na Ukrajině. Na jaře 1940 pracoval jako kočí na statku v Horeckém Dvoře u Přelouče. Jako kočí tam sloužil i Jan Kalousek a jeho dcera Emilie pracovala na statku jako zemědělská dělnice. 25. března 1940 se Michal s Emilií vzali v kostele v Lipolticích. Ženich byl řeckokatolík a tehdy maďarský státní příslušník (Podkarpatsko v roce 1939 obsadilo Maďarsko), takže si musel od maďarského generálního konzulátu vyžádat potvrzení, že se smí oženit. Ohlášky měl i v pražském řeckokatolickém kostele sv. Klimenta. Necelých pět měsíců po svatbě se v Horeckém Dvoře narodil syn Milan.
Deputátník na zámku v Uherčicích
Prababička Marie Krejčí se narodila 17. února 1912 v Uherčicích u Vratěnína, v kraji na česko-rakouské hranici, kde se tehdy mluvilo i německy – její křestní zápis je celý německy a obec se v něm jmenuje Ungarschitz. Tatínek Matyáš byl deputátník: sloužil na uherčickém velkostatku a část mzdy dostával v naturáliích – obilí, dříví a byt. Rodina se později dostala až do Ostrova na Karlovarsku.
Babička z Haliče
Emiliina maminka Pelagie rozená Sobalová pocházela z Monastyrce v Haliči. Paňkovi tak mají kořeny na východě z obou stran – po meči z Podkarpatska, po přeslici z Haliče.
Holubník z rodného dvora ve skanzenu
František Šimáček se v prosinci 1849 narodil na panském dvoře Pojezdec u Kosovy Hory, kde jeho otec František dělal poklasného – dohlížel na čeleď při polních pracích. Pojezdec byl tehdy samota s ovčínem. Sloupový holubník z Pojezdce dnes stojí ve skanzenu ve Vysokém Chlumci a jsou tam i špýchary z Počepic a domy z Obděnic a Mašova – z vesnic, kde žili další předkové Šimáčků. (Zdroj: Šafránké muzeum Příbram, skanzen Vysoký Chlumec; Okres Sedlčanský, 1876.)
Sedlák ve hospodářském spolku
František Šimáček, sedlák z Oukřtalova, je v Rolnických listech z let 1887 a 1895 uveden mezi členy hospodářského spolku okresu sedlčanského. Takové spolky radily sedlákům, jak lépe hospodařit, a pořádaly výstavy dobytka. (Zdroj: Rolnické listy 1887 a 1895, Kramerius.)
Soused maršála Radeckého
Josef Fiala se v roce 1787 narodil v Dublovicích u Sedlčan. O dvacet let dřív se na nedalekém zámku v Třebnicích narodil Josef Václav Radecký, pozdější slavný rakouský maršál – Třebnice později patřily k Dublovicím. Dublovice potkal smutný osud: 31. října 1943 se všichni obyvatelé museli vystěhovat, protože nacisté z kraje udělali cvičiště SS. (Zdroj: Wikipedie – Dublovice, J. V. Radecký z Radče.)
Loch, Waniček a Matula – jména podle chalup
Na vesnici se lidem neříkalo jen příjmením, ale i jménem usedlosti, které se dědilo s domem. Proto je Josef Fiala v roce 1787 pokřtěn jako „Josef Loch“ podle statku svého otce Tomáše, sám se mu později říkalo Waniček a sousedům Palečkům ze statku čp. 22 Matulové – Vojtěch je v matrice roku 1752 zapsán přímo jako „Vojtěch Matule“. Proto se po Fialovi tak dlouho nedařilo pátrat.
Mlýnské kameny z Trhomného až do Bavor
Zedník Josef Brandl, který se přistěhoval do Jáchymova, pocházel z německé vesnice Trhomné (Trahona) u Bezdružic. Podle vlastivědy z roku 1882 se tam v lomech lámaly „zvláště dobré mlýnské kameny“, které se prodávaly až do Bavorska a Saska. V roce 1832 tam cholera za krátkou dobu zabila 29 lidí – žil tam tehdy Georg Seidl, Josefův dědeček. (Zdroj: Der politische Bezirk Tepl, 1882, Kramerius.)
Pruský korunní princ v Podhořanech
V létě 1866, za prusko-rakouské války, se v podhořanském zámku ubytoval pruský korunní princ Fridrich Vilém, pozdější německý císař. Vojska při návratu zavlekla do vsi choleru, na kterou zemřelo 24 lidí. V Podhořanech tehdy žil domkář Václav Kříž se šestnáctiletou dcerou Annou. Na památku epidemie postavili nad obcí kapličku sv. Václava. (Zdroj: Wikipedie – Podhořany u Ronova.)
Koně přes Železné hory
Přes Podhořany vedla silnice z Heřmanova Městce do Čáslavi a stoupání přes Železné hory bylo pro povozy tak těžké, že u ní stál hostinec s přípřežnými koňmi, které za poplatek pomáhaly vytáhnout vůz do kopce. Od roku 1839 se stavěly podhořanské serpentiny. O generaci později tu jako sedlář pracoval Josef Kalousek – koní a postrojů tu bylo potřeba hodně. (Zdroj: Wikipedie – Podhořany u Ronova.)
Vražda hraběte a bavlna ve Starém Hobzí
V roce 1784, když v nedalekých Báňovicích hospodařil sedlák Šimon Kopal, byl na cestě ze Starého Hobzí zavražděn majitel panství, hrabě z Deblína; na místě stojí socha sv. Josefa z roku 1785. Panství pak převzal podnikatel Johann Peter Flick a založil manufakturu na jemnou bavlněnou látku – mušelín. Starohobzí bylo tehdy převážně německé a česká škola v Báňovicích vznikla až v roce 1896. (Zdroj: Wikipedie – Staré Hobzí.)
Pouť, která zastavila mor
Holanovi pocházeli ze Zadního Zhořce u Netína na Vysočině. Netín je známý poutí: v roce 1714 zemřelo ve Velkém Meziříčí na mor 327 lidí, obyvatelé se vydali s prosbou do Netína a podle tradice mor skončil. Pouť se koná dodnes. V netínském kostele se v roce 1853 oženil domkář Josef Holan. (Zdroj: Wikipedie – Netín.)
Potok, který spojuje rod
Skoro všichni předkové Klářiny maminky žili u jednoho potoka – Ležáku. Teče pod zříceninou hradu Žumberk, kolem vesnice Ležáky a u Hrochova Týnce se vlévá do Novohradky. Na horním toku hospodařili Holubové, Machátovi a Vackovi, na dolním Jelínkové a Kubelkové. Když se v roce 1936 brali Jan Holub ze Žumberka a Růžena Jelínková z Blanska, spojili vlastně dva konce téhož údolí.
Kameník z červené žuly
Jan Holub se narodil v Loučkách, kde ze země vystupuje červená „žumberecká“ žula. Jako kameník se usadil v Miřeticích. Podle adresáře z roku 1903 tam lomy patřily vídeňskému dlaždičskému mistrovi a místní muži tesali dlažební kostky, žlaby a schody – kostky z Miřetic tak možná dláždily ulice Vídně. (Zdroj: adresář okresu Chrudim 1903; Chytilův adresář 1912.)
Knížecí hajný
V roce 1876 byl Jan Holub „knížecím hajným“ v Loučkách. Tehdejší kníže Auersperg vlastnil kolem Nasavrk přes 9 000 hektarů, z toho víc než polovinu lesů, a hned vedle Louček měl doly na kyz a továrnu na kyselinu sírovou. Hajný hlídal les před zloději dříví a pytláky. Předtím byl Jan vojákem – a dokud sloužil, nesměl se bez svolení oženit, proto se jeho první syn narodil rok před svatbou. (Zdroj: adresář okresu Chrudim 1903.)
Krejčí z Žumberka čp. 54 a lípy na náměstí
Dvě generace Josefů Machátů – otec a syn – šily jako mistři krejčovští v domě čp. 54 v Žumberku. Při sčítání roku 1870 měl Žumberk jen dva krejčí. Otec staršího Josefa byl nádvorníkem na knížecím dvoře v sousedních Bítovanech. Rodina zažila slavnosti na náměstí: v roce 1855 tam vysadili lípy k narození dcery císaře Františka Josefa a v roce 1881 další ke svatbě korunního prince Rudolfa – malé Marii byl tehdy rok a půl. (Zdroj: obec-zumberk.cz – Z dějin naší obce.)
Prusové až v Zaječicích
- července 1866, dva dny po bitvě u Hradce Králové, hnali pruští dragouni rakouské husary z Chrudimi „až k Zaječicím“ – do vesnice, kde se narodila Anna Marešová, žena chalupníka Josefa Vacka. Prusové s sebou přinesli choleru: v Chrudimi umíráček zvonil jen dvakrát denně a ve vesnicích chrudimské farnosti, mezi nimi ve Vlčnově, odkud byl František Kubelka, zemřelo 17 lidí. (Zdroj: J. Synek, Východočeský sborník historický 43, 2023.)
Čtrnáct let v kabátě
Jiří Klímek se oženil až ve 38 letech, v roce 1840, a k sňatku potřeboval povolení z Vídně. Za jeho mládí trvala služba u pěchoty až 14 let a stát vojákům sňatky záměrně ztěžoval, aby nemusel živit jejich rodiny. Chrudimsko tehdy doplňovalo pěší pluk č. 21; u kterého pluku sloužil právě Jiří, ale nevíme.
Kousek od Ležáků
Anna Tichá se narodila v Dubové, dnes části Miřetic, a Tichí pocházeli ze sousedního Bošova. Kousek odtud, na potoce Ležáku, stávala osada Ležáky – osm chalup a Švandův mlýn. 24. června 1942 ji nacisté vypálili a zavraždili 33 dospělých a 11 dětí. Potomci Tichých a Holubů tehdy žili jen pár kilometrů odtud. (Zdroj: Wikipedie – Ležáky.)
Kolářská dílna, která vydržela 70 let
Josef Plíšek se narodil v Koldíně v domě čp. 20, kde už jeho otec dělal koláře – vyráběl a opravoval dřevěná kola a vozy. Řemeslo převzal po otci a ještě v adresáři obcí z roku 1914 stojí u Koldína „Koláři: Plíšek Jos.“. Dílna na čp. 20 tak fungovala nejméně od 40. let 19. století do první světové války. Z tohoto domu pochází i Božena Plíšková. (Zdroj: Chytilův adresář 1914, Kramerius.)
Proč se svatba konala ve Skořenicích
Jan Kubala sloužil jako čeledín v Chocni a Marie Moravcová byla z Koldína, a přesto se v květnu 1896 brali ve Skořenicích. Koldín totiž neměl vlastní faru, jen kapli sv. Anny z roku 1838 – na křest, ke zpovědi i ke svatbě se chodilo přes pole do sousední vsi. (Zdroj: Chytilův adresář 1914; koldin.cz.)
Vesnice pod Šternberky a nevěsta historika
Koldín nepatřil Kinským z nedaleké Chocně, ale Šternberkům z Častolovic. Koldínský renesanční zámek sloužil jako byt panských úředníků a v roce 1829 vyhořel. V roce 1847 se na něm narodila Ernestina Hlavatá, pozdější manželka Augusta Sedláčka, autora slavných Hradů, zámků a tvrzí Království českého. Moravcovi, Plíškovi i Kubalové tak žili v obci, kterou zná každý milovník hradů. (Zdroj: Wikipedie – Koldín (zámek), August Sedláček.)
Tkadlec od Komenského
Josef Pelc se narodil v září 1865 v Perné, vísce v údolí Tiché Orlice dva kilometry od Brandýsa nad Orlicí. Ve stejném roce odhalili v Brandýse pomník Janu Amosi Komenskému, který tu podle tradice psal Labyrint světa a ráj srdce. Pod okny jezdily vlaky olomoucko-pražské dráhy. Josef byl chalupník a tkadlec – na kousku pole hospodařil a doma tkal, nejspíš pro faktory z nedalekého Ústí nad Orlicí. Zemřel v dubnu 1903, ve 37 letech; jeho synovi Antonínovi bylo tehdy pět. (Zdroj: Wikipedie – Brandýs nad Orlicí, Perná.)
„Německá“ Rybná, kde mluvili česky
Františka Veselá se narodila v roce 1852 v Bohousové a farní kostel měla v sousední Německé Rybné, odkud pocházela její babička z rodu Langů. Obě vsi byly přitom české: v roce 1914 se všech 353 obyvatel Bohousové hlásilo k češtině. „Německá“ znamenalo jen to, že ves kdysi vznikla podle tzv. německého práva. Od roku 1947 se obec jmenuje Rybná nad Zdobnicí. Že je Františčin křestní zápis psaný německy, je dáno tehdejší úřední praxí, ne jazykem rodiny. (Zdroj: Wikipedie – Rybná nad Zdobnicí; Chytilův adresář 1914.)
Evangelíci z Telecího
Hladíkovi z Telecího u Poličky, rodina Marty Hladíkové, byli evangelíci. Hned v listopadu 1781, po vydání tolerančního patentu, se v Telecím přihlásilo k evangelickému vyznání 92 rodin. Modlitebnu si postavili, ale věž k ní směli přistavět až v roce 1890 – evangelické modlitebny nesměly vypadat jako kostely. O tomto kraji psala spisovatelka Teréza Čermáková a hrdina jejího románu Jan Jílek se narodil v sousední Borové. (Zdroj: pamatky.e-cirkev.cz – Telecí; Wikipedie – Telecí.)
Zedník v době cukrovaru a železnice
Josef Kubala byl zedník v Kostelecké Lhotě u Kostelce nad Orlicí. V roce jeho svatby (1872) dal hrabě Kinský v Kostelci postavit cukrovar, první továrnu ve městě, a o dva roky později projel Kostelcem první vlak. Pro zedníka to byla léta plná práce, i když na kterých stavbách Josef pracoval, nevíme. Jeho otec František byl nádeník a v době, kdy Kinští stavěli Nový zámek s parkem (1829–1833), mu bylo kolem dvaceti. (Zdroj: Wikipedie – Kostelec nad Orlicí.)